Digitální humanitní vědy (Digital Humanities, dále DH) propojují tradiční textovou nebo archivní práci s možnostmi moderních digitálních technologií. Na jedné straně se DH projekty zaměřují na zpřístupnění dat (digitální knihovny, faktografické databáze aj.), na straně druhé interdisciplinární týmy používají výpočetní nástroje k hledání zcela nových otázek a perspektiv ve výzkumu. V tomto duchu se fenomény interaktivních digitálních edic a digitálního vyprávění (digital storytelling) stávají inspirativní průsečíkovou oblastí. Pojí totiž metody práce s textovými prameny a multimediální prezentaci výsledků, což otevírá nové možnosti pro výzkum, ale třeba i výuku.
Co je interaktivní digitální edice?
Klasická edice rukopisných nebo tištěných pramenů představuje práci badatele na kritickém vydání textu. Digitální edice jdou však dál. Jde o strukturované texty v počítačovém formátu (často TEI XML), které obsahují vrstvy metadat, variantní čtení, komentáře a odkazy. Edice tak může nabízet hypertextovou navigaci, mapy, časové osy a jiné interaktivní prvky. Například Loren Leeová z Virginské univerzity popisuje práci na své edici středověkého rukopisu: Díky digitální formě může zobrazovat textové varianty, přiblížit detaily miniatur i zvýraznit písařské chyby, tedy prvky, které jsou v tištěné edici přítomny prostřednictvím poznámkového aparátu či komentáře, avšak nejsou dostupné v jediné vizuální rovině. Zároveň také zpřístupnit uživateli různé způsoby čtení.
„Čtenáři mohou intuitivněji zobrazovat běžné rysy středověkých rukopisů, jako jsou textové odchylky mezi dochovanými kopiemi, chybějící prvky, jako jsou vystřižené miniatury a vytržené listy, či písařské chyby a zkratky. Všechny tyto běžné aspekty středověkých rukopisů se obvykle ztrácejí, protože jsou v tištěných edicích upraveny, ale jsou nedílnou součástí čtenářského vnímání rukopisu. Flexibilita je tedy něco, co digitální edice mohou nabídnout způsobem, který tištěné edice neumožňují.“ [1]
Taková interaktivní edice tedy není statickým dokumentem, ale spíše platformou pro objevování textu. Čtenáři se mohou vydat různými cestami (např. tematicky nebo chronologicky) a objevovat skryté souvislosti. Příkladem je projekt Lady’s Museum, elektronická kritická edice textů 18. století, která je přímo navržena nejen pro spolupráci akademických komunit, ale i širší veřejnosti. Uživatelé a uživatelky se mohou online učit přímo na textu periodika Lady’s Museum (1761–1762) Charlotte Lennoxové. Jak projekt sám uvádí, edice byla otevřena jako nástroj pro kolektivní učení: nabízí tedy možnost ji nejen běžně využívat, ale také se na ní aktivně podílet.
Typickými rysy interaktivních edic jsou:
Tyto technologie dávají badatelům smysluplnou kontrolu nad tím, jak se k textu dostat. Místo lineárního procházení papírového svazku může uživatel sám tvořit „vyprávění“ o textu prostřednictvím tras a filtrů, čímž edice přestává být jen neutrálním zdrojem, ale stává se v podstatě prostředím pro konstrukci příběhů.
Co je digitální vyprávění (digital storytelling)?
Digitální vyprávění je pojem přenesený z oblasti médií do humanitních věd: označuje práci s příběhem pomocí digitálních nástrojů a nových mediálních forem. V rámci DH může jít o uspořádání historických či kulturních dat tak, aby vyprávěla srozumitelný příběh. DS (digital storytelling) kombinuje obraz, zvuk, text a interaktivitu, aby byl příběh doplněn o kontext.
Jednoduše řečeno, digitální vyprávění dává badatelům možnost aktivně formovat interpretace historických a kulturních fenoménů. Umožňuje, aby vedle tradičních autorit (vědců, kronikářů…) pohlíželo na události i širší spektrum účastníků či pamětníků. Zároveň ale vyžaduje pečlivý přístup: autoři příběhu určují, jaká data vyberou a jak je propojí, a je tudíž nutné vyřešit otázky interpretace a zaujatosti.
V zahraničí funguje celá řada projektů spojujících archivy s komunitami. Například britský projekt Bristol Stories umožnil obyvatelům města vytvářet vlastní multimediální svědectví (fotografie, videa, texty) a složit z nich interaktivní mapu města jako vyprávění. Podobně využívají DS k zachycení nevšedních vzpomínek i muzea a archivy: digitální příběhy místních obyvatel doplňují oficiální archivní záznamy o perspektivy dříve opomíjené. V konečném důsledku digitální vyprávění obohacuje komunitní paměť o rozmanitější materiály, než které by se dříve do institucí dostaly. Je tak novým pohledem na kolektivní paměť i na způsoby, jakými se minulost prezentuje ve veřejném prostoru.
Jak spolu interaktivní edice a digitální vyprávění souvisí?
Interaktivní digitální edice a digital storytelling se doplňují: edice může sloužit jako platforma pro vyprávění, a naopak storytelling využívat edičních metod. Digitální edice s odkazy a vrstvami vytváří strukturu, v níž lze příběh budovat, podobně jako rozcestník spojující jednotlivé pasáže textu. Uživatelé tak dostávají do ruky jakési „nástroje pro tvorbu příběhu“ z dostupných pramenů.
Představme si například kritickou edici, která nově nabídne tematické trasy: například „stopami historicky významných postav“, „hlasy žen“ nebo „život ve středověkém městě“. Uživatelé by si mohli zvolit jednu z těchto cest a edice jim zpřístupní relevantní fragmenty pramenů, dobových obrázků a odborných komentářů právě v tomto rámci. Výsledkem by byla nikoli lineární exkurze k pramenům, ale koherentní příběh sestavený z edičních dat.
Souhrnně, interaktivní edice se může stát zázemím pro digitální vyprávění. Edice dává datům strukturu a kontext (koho, kdy, kde, v jakém pořadí obsah zobrazit) a DS v ní lze pěstovat volněji: nabízet různé čtenářské perspektivy a vzájemně kombinovat multimediální prvky.
Technologie a nástroje
Za interaktivními edicemi a digitálním vyprávěním stojí různé technické platformy a formáty. Z technického hlediska edice typicky začíná v TEI XML (či jiném strukturovaném formátu), který popisuje text, varianty a poznámkový aparát. Výstup pak může být publikován na webu prostřednictvím specializovaných platforem či aplikací. Mezi běžné nástroje a přístupy patří:
Komu jsou interaktivní edice a DS určeny?
Badatelům a badatelkám nabízejí interaktivní edice řadu výhod: přehlednost verzí textu, snadnou práci s rozsáhlými korpusy pramenů a možnost průběžně upravovat či rozšiřovat edici. Pro studenty jsou tyto projekty atraktivní formou výuky. Mohou si zkusit digitální edici přímo vytvářet nebo interaktivně prostudovat historické prameny. Pro veřejnost a paměťové instituce (muzea, archivy, knihovny) znamenají DS a interaktivní edice cestu, jak prezentovat badatelské výsledky přístupně a poutavě. Digitálním vyprávěním lze oživit i zájmová témata pro široké publikum a zvýšit tak povědomí o kulturním dědictví.
V konečném důsledku tyto přístupy budují most mezi akademiky a veřejností: akademický text se transformuje do příběhu, který lidé mohou sami prozkoumávat. Digitální vyprávění zprostředkuje osobní, lidské hledisko, a interaktivní edice zase nabízí transparentní vhled do tvůrčího procesu. Oba přístupy spolu tak mohou vytvořit vzdělávací zdroj, jenž je srozumitelný i inspirativní.
Nové cesty ve vyprávění příběhů
Budoucnost může přinést ještě důraznější personalizaci (např. automaticky generované trasy podle zájmů, využití umělé inteligence k vytváření příběhových scénářů) a rozšíření technologií (např. AR/VR při vyprávění historických příběhů). Zároveň je však třeba pečlivě hlídat etiku, zejména otázky práv k datům, věrohodnosti a vyváženosti narativů.
V každém případě tyto přístupy vyzývají k tomu, aby badatelé přemýšleli o edici nebo projektu jako o živém, interaktivním médiu. Jak shrnuje Loren Leeová, digitální edice mění způsob, jak vnímáme přístup k moderním pramenům a jejich konzervaci. Stejně tak nám i metody digitálního vyprávění připomínají, že za každým historickým textem či objektem stojí lidské příběhy a že dnes již máme nástroje, jak je sdílet s širší komunitou.
[1]: Loren Lee. “Old Books, New Tricks: Introducing My Digital Edition with the SLab”. Vydáno 27. Září 2024. https://scholarslab.lib.virginia.edu/blog/introducing-loren/. Cit. 25. února 2026.
Jak lze pomocí digitálních metod zkoumat náboženství, aktivismus nebo společenské změny? Tereza Menšíková propojuje etnografický s analýzou rozsáhlých online dat. V rozhovoru přibližuje možnosti i limity digitálních humanitních věd a vysvětluje, proč je v interpretaci dat klíčová i detailní znalost terénu.
Spolupráce studentů v online prostředí nemusí spočívat pouze ve společné tvorbě studijních materiálů. Mezi nejčastěji využívané nástroje pro spolupráci v ELFu patří Fórum, Workshop nebo Skupinový úkol.
